Duben 2007

Nebe-peklo-ráj

29. dubna 2007 v 16:40 | Jasmine |  básničky...
Schody do nebe,
Ty mám jen pro tebe,
Jen pro tebe,
Mám to modré nebe.
Výtah do pekla,
Aby jsi neřekla,
Jen abys neřekla,
Bránu otvírám do pekla.
Cestu do ráje,
Najdeš na prvního máje,
Pošlapeš na prvního máje,
Po cestě do ráje.
Nebe-peklo-ráj,
Kam to jen všechno daj,
Nebe-peklo-ráj,
Kam to jen daj...

Video:)

28. dubna 2007 v 22:04 | Jasmine |  -= CO MĚ ZAUJALO =-
...aneb Jak jsem tančila na náměstí a nějakej turista mě natočil a strčil na youtube:D:D:D:D:D
No neni to úúúúúžasný????:D

Dívka opuštěná

26. dubna 2007 v 21:34 | Jasmine |  básničky...
Sama seděla dívka,
Z vězení právě propuštěna,
Seděla sama,
Ta dívka opuštěná.
Možná chtěla zachránit svět,
Ale žádný člověk nepochopil,
Těch pár vět,
Dokud jí zase nepolapil,
Ten zrádný květ.
Výkvět dnešní mládeže,
Propadla mu znovu,
Drogy, chlast a krádeže,
Poslední vyhození z domu,
A právě tím všechno končí a začíná, že?

Stánky- Jan Nedvěd

25. dubna 2007 v 21:13 -= CO MĚ ZAUJALO =-
U stánků na levnou krásu
postávaj a smějou se času,
s cigaretou a s holkou, co nemá kam jít.

Skleniček pár a pár tahů z trávy,
uteče den jak večerní zprávy,
neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj.

R: Jen zahlídli svět, maj na duši vrásky,
tak málo je, málo je lásky,
ztracená víra hrozny z vinic neposbírá.

U stánků na levnou krásu
postávaj, a ze slov a hlasů
poznávám, jak málo jsme jim stačili dát.

R: Jen zahlídli svět, maj na duši vrásky, ...

R: Jen zahlídli svět, maj na duši vrásky, ...

Nad stádem koní

25. dubna 2007 v 21:08 -= CO MĚ ZAUJALO =-

Buty - Nad stádem koní

Nad stádem koní
podkovy zvoní, zvoní
černý vůz vlečou
a já volám:

Tak neplač můj kamaráde
náhoda je blbec když krade

Je tuhý jak veka
a řeka ho splaví
Máme ho rádi
No tak co
tak co
tak co

Vždycky si přál
až bude popel
i s kytarou, hou
Vodou ať plavou
jen žádný hotel
s křížkem nad hlavou

až najdeš místo
kde je ten pramen
A kámen co praská
Budeš mít jisto
Patří sem popel
a každá láska
No tak co
tak co
tak co

Nad stádem koní
podkovy zvoní zvoní
černý vůz vlečou
a slzy tečou
a já šeptám

Vysyp ten popel
kamaráde
do bílé vody vody
Vyhasnul kotel
a Náhoda
je Štěstí od podkovy
Vysyp ten popel  / Heja hej ....
kamaráde / Heja hej ....
do bílé vody vody / Heja hej ....
Vyhasnul kotel / Heja hej ....
a Náhoda je / Heja hej ....
Štěstí od podkovy / Heja hej ....

No title...

25. dubna 2007 v 21:02 -= CO MĚ ZAUJALO =-
Hlavu plnou nápadů měl,
proplétal se světem,tím hrozným chumlem těl...
za svým snem jít si chtěl,
netušil však,že k záhubě spěl.
Nevěděl,že nemožný je spasit svět,
a tak jako by ani nevnímal těch pár vět,
co říkaly mu,vzdej to hned...
Život jeho nebyl žádný med,
brzy začal,brzy skončil,
svět jako kolotoč dál se točil...
Zas o jednoho naivního kluka míň,
říkali si všichni,co opouštěli černou síň...
( by Lenny x colorka x Manon x moje sestřička x můj miláček:))

Jsem...

25. dubna 2007 v 20:49 | Jasmine |  básničky...
Jsem jen poutník,
Co tápe životem,
Jsem uhasínající doutník,
Co lehne popelem.
Jsem rohožka,
K utírání bot,
Jsem oloupaná pokožka,
Po které kane pot.

Starodávná runa...

25. dubna 2007 v 20:47 | Jasmine |  básničky...
Starodávná runa,
Měsíc,
A písečná duna,
V dáli hledíc,
Pořád v tebe věříc...

Holka na provázku

25. dubna 2007 v 16:28 | Jasmine |  básničky...
Nechci už být jen holkou na provázku,
Nesmět se hýbat sama,
Chtěla bych poznávat lásku,
Co je lidem předurčena...
Není zábavné smutnou loutkou být,
Při představeních se falešně smát,
Poté zase ve skladu hnít,
A znovu dokola vesele hrát.
Všechno dělat sama,
Být sama sebou,
Žít jako ta stará dáma,
Co je v důchodu lehkou děvou...
(pozn. ta poslední ,,sloka" je tam jen na oko:))

Láska na čtyřech kolech

25. dubna 2007 v 16:22 | Jasmine |  příběhy,úvahy,všechno co mě napadne
Lidé mají jiné hodnoty, i já je měla... Koukají se na člověka hlavně z venku, nezajímá je obsah, ten až později. Člověku trvá dlouho než si to uvědomí a než pochopí. Taky mi trvalo dlouho, než jsem se smířila se svým osudem.
Seděla jsem a koukala z okna mého pokoje. Poslední dva měsíce to byla moje nejčastější činnost. Možná i nejoblíbenější, kdo ví? Mě už je to celkem jedno, celej život budu jen sedět tady a koukat z okna.
Nezbylo mi nic jiného, než se jako vždy ponořit do svých chmurných myšlenek. Co bych asi jinak měla dělat?? Můj pohled směřoval ven, ale uvnitř se odehrával film. Film, který se jmenoval Můj dosavadní život. Vždy, když jsem si vzpomněla, jak jsme hráli s kámošema fotbálek, jezdili závody na lyžích a v létě se navzájem topili v koupálku, tak jsem začala natahovat. Život je krutý, život je boj, bojuj a nikdy se nevzdávej. Vždy, když si myslíš, že toto je nejhorší chvíle tvého života, přestaň se bát. Budou ještě horší. - Tak nějak to vždy říkala moje babička. Každý večer místo pohádky. Věděla o čem mluví, babička měla přece jen vždycky pravdu. Co by asi říkala teď? Jak by se tvářila, kdyby viděla, jak jsem skončila?
,,Niky? Ty jsi na počítači?"
,,Jo, mami. Potřebuješ snad něco?"
,,Ne, to je dobrý, zlatíčko."
Musela jsem si vzdychnout. Najednou se maminka stará. Teď jí nevadí, že jsem na počítači. Jindy by byly řeči, proč už nejsem venku. Klikla jsem myší a přihlásila se na svoje icq. Už dva měsíce jsem neměla odvahu se přihlásit online. Jen pozoruji statusy jiných. Jejich život, který se mě už netýká... Sklepnu icq a otevřu net. Automaticky najedu do oblíbených na chat. Mám tu vzkaz, nezklamal, usměju se. Už asi měsíc si totiž píšu s jedním klukem, je tady z města a musím říct, že se myslíme podobně. Vzkaz si přečtu později, teď se mrknu, jestli není tady. Samozřejmě je. Okamžitě mu musím psát.
Smiley: ahojky lordeJ
LordOfStone: ahoj smileynkoJ J
LordOfStone: jak se dneska vedlo?
Smiley: jako vždycky... pořád dokola to samý... no a co ty?
LordOfStone: blbě...
Smiley: jakto??
LordOfStone: to víš, ve škole děsná nuda...to za prvý a za druhý, chtěl bych tě poznat...
Smiley: vždyť mě znáš:D
LordOfStone: takhle... na chatu jo...ale...naživo,víš?
Nééééé!!! To po mě nemůže chtít! Jak bych se mu ....? Život je krutý, život je boj, bojuj a nikdy se nevzdávej. Vždy, když si myslíš, že toto je nejhorší chvíle tvého života, přestaň se bát. Budou ještě horší. Ale... Tohle nemůžu... Všimla jsem si, jak se mi klepe ruka.
LordOfStone: halooooo?? si tam usnula?
Smiley: ne, byla jsem si pro pití, promiň.
LordOfStone: tak jak? prosííííííím, moc si to přeju.... jseš děsne supr...prosííím...
Smiley: jo, tak jo... ale nic nezaručuju...
LordOfStone: huráááááááááááááááááááááááááááááá!!!! a kdy a kde?
Smiley: kafírna... zítra ve tři?
LordOfStone: dobře, budu čekatJ
Smiley: dobře, já už musim...
Aniž bych počkala, že odpoví, odhlásila jsem se. Jak jsem to jen mohla udělat?? JAK??? Panebože... Vždyť ho neznám, on nezná mě...
,,Mami? Já.. já... mám bejt zejtra o půl druhý v kafírně... Mám se tam sejít s Ilčou..."
,,Dobře, odvezu tě tam."
Teď už jsem to zřejmě zpečetila... Zpečetila jsem svůj osud.
Zase ten osud... Jenom osud, nic víc, nic míň.
Seděla jsem v kafírně. Přišla jsem s půl hodinovým předstihem a teď tu nervózně upíjím ledový kafe. Jak ho vůbec poznám? Ani jsme se nedohodli... Že já kráva jsem se tak rychle odhlásila... Můj tikavý pohled dopadl na hodinky. Za dvě minuty tři. Už by měl přijít, říkal, že bude čekat. Znovu jsem sjela pohledem celou kafírnu. Můj pohled se zastavil u dveří, stál tam celkem sympatický kluk, džíny, ledabyle zaplou košili, ale nějakej extra frajer to nebyl. Rozhlížel se po kafírně, mrknul na hodinky a sedl se k vedlejšímu stolku. Byla jsem jako na trní, třeba je to on. Musím to risknout.
Už jsou tři!! Kde je? Třeba tu už sedí... Jenže jak se máme poznat? Odešla včera z chatu tak brzo...
Potají se podíval na tu holku, co seděla vedle. Vrtěla se a pořád po něm pokukovala. Upoutaná na kolečkovym křesle. Celej její svět, židle na čtyřech kolech. Teď se s námahou otočila a zamířila k němu.
,,Ahoj."
,,Aahoj..."
,,Nejseš náhodou Lord Of Stone?"
,,Smiley???"
,,Jo, to jsem já..." dívka se začervenala ještě víc než předtím a sklopila hlavu... Nemohl jsem promluvit. Byl to šok. Proč mu nikdy neřekla, že je upoutaná na křesle? To mu celou dobu jen lhala? A já si myslel... Co jsem si vlastně myslel??
,,Aasi..jsi to nečekal, viď? Jjá... nedokázala jsem ti to říct... Promiň... Pochopim, když..."
Nenechal jsem ji domluvit. Vyběhl jsem ven. Panebože. Já si myslel, že to bude fajnová a šikovná holka...
...A to, že je na vozíku znamená, že neni???...
Já nevím, bože... Já nevím... Mohlo se to samý, co jí, stát i tobě. Ona je stejná, jako ty. Jen už nemůže chodit. Nemůže se spolehnout jen sama na sebe. Jsem sobec... Kurva! Ale... Já to nedokážu. Nedokážu...
...Uvědom si, že ona tu schůzku nechtěla...
Já jsem chtěl... Já...
Nezvládnul to... Nenechal mě ani abych mu to vysvětlila... Jen si vyběhl ven... Utekl, to já nemůžu. Taky bych teď chtěla utýct, hodně daleko, třeba do lesa a vyřvat se... Neměla jsem tu schůzku povolit, měla jsem odmítnout...
Otřela jsem si slzy... Vytáhla jsem mobil a procinkla mamku, že už je konec. Během chvilky byla u mě, na nic se neptala, jen mi pomohla nastoupit a odjely jsme.
Nedokázala jsem se ani podívat na ten počítač. Tak moc to bolelo. Nemohl za to, ne. Kruci.
A zase jsem jen seděla a koukala z okna. Zůstal mi jen ten výhled a vzpomínky. Babičko, myslíš, že by i teď mohla nastat horší chvíle?
Zapla jsem ho, přeci jen jsem nevydržela. Mrkla jsem se na chat. Byl tam. Co teď?? Mám mu napsat?? Ale co???
Přišla. Přišla na chat. Napíšu jí. Anebo ne. Já... nevím... Nechci jí ublížit ještě víc... Ale... omluvit se musím tak jako tak.
LordOfStone: ahoj niky... já... chci se omluvit... překvapilo mě to, teda spíš šokovalo. nevěděl jsem, jak se mám chovat... udělal jsem první, co mě napadlo, neříkám, že to je správně, ale... prosím, odpusť, jestli to jde...
Smiley: já... chápu tě, dane... neměla jsem to dovolit, neměli jsme se scházet... odpouštím ti... ale spíš bys měl odpustit ty mě, měla jsem ti to říct... ale bála jsem se, že bych ztratila i toho posledního kamaráda, co mám... pochopim, když už mi nebudeš psát... já... nechám ti dobu na rozmyšlenou...
LordOfStone: né! Počkej!
...
To zní jak z dívčího románu, možná to i je dívčí román,možná je to něčí příběh.Tím něčí myslím můj. Ale samozřejmě, že skončil happy endemJ .
Nikola Kroupová
(pozn. autorky: je to smyšlené dílko:) )

Kurva!!!

23. dubna 2007 v 21:09 | Jasmine |  moje výlevy
JSEM TAKOVÁ JAKÁ JSEM, TAK SE S TIM, KURVA, UŽ SMIŘTE!!!!!!!!!!!!

Dospělost...

22. dubna 2007 v 10:34 | Jasmine |  básničky...
Z okna mého pokoje koukám,
Do tmy,do dáli,na Měsíc,
Nevím už kudykam,
Co dělat víc...
Noc je tajemná,
Její černota inspirující,
Ta krása jemná,
To ty jemné tvary na líci.
Je v ní minulost i budoucnost,
Je v ní tajemno a krásno,
Jak nudná je přítomnost,
To její nic neříkající prázdno!
Nevím,co říci mám,
Se slzami v očích,
Ale jdu se zvednutou hlavou dál,
Už nebudu mít starosti těch menších.
S dospělostí se smířit musím,
Brát ji se všemi problémy,
Ze začátku se jimi dusím,
Nevinnost a bezstarostnost nejsou její emblémy.

Smile

19. dubna 2007 v 16:12 | Jasmine |  moje výlevy
Úúúúúúúúsměv :) Dneska je a bylo krásně :)
No a mě se nějak zasekly mimické svaly, takže se pořád usmívám :) (a vůůůůůbec nikdo neví proč:D)

Pusinka :)

19. dubna 2007 v 16:04 | Jasmine |  moje výlevy
Prosím, jestli chcete vidět krásnou pusinku, tak udělejte klik na :MLAAAAASK a je to:)
Příjemný den:)

Holčička

18. dubna 2007 v 21:09 | Jasmine |  příběhy,úvahy,všechno co mě napadne
Sedím na povinné rodinné večeři a pozoruji malou holčičku, jak si v dětském koutku kreslí. Přemýšlí nad tím, jakou barvičkou se nejlépe nakreslí hora. Po chvíli si všimne mého pohledu, který se nechce odtrhnout od toho zvláštního pohledu, který se mi naskytl. Usměje se a moje rty se také zavlní. Ale hlavou už mi běží na tisíc myšlenek, sama sebe se ptám, jaký život asi bude mít, čím bude, čeho dosáhne. Zajímavá otázka. Přelétnu pohledem na své prarodiče a uvědomím si jednu věc. Zatímco já si tu jen tak sedím, tak právě někde umírá jeden či více lidí a přitom přichází na svět další život. Znovu se otočím na tu holčičku a marně vzpomínám na dobu, kdy jsem mohla být v jejích letech. Matné vzpomínky, rozmazané obrazy, ale spíše pusto, prázdno. Smutně zvednu oči ke stropu, protože mám chuť se rozeběhnout za tou holčičkou a vzít jí, odvést daleko odsud, někam, kde zůstane v tomto věku, kdy nedospěje k poznání. Uchránit jí, ale ocenila by to později? Asi ne. Co by to potom bylo za život? Život nám musí párkrát pěkně nafackovat, abychom si uvědomili, že žijeme jen jednou a podle toho se máme řídit. Ano, sice hezké, co jsem tu právě napsala, ale není potom těžké rozvíjet svůj jediný život někde, kde je spousta lidí, kteří si to ještě neuvědomili? Nevím, připadá mi to tak. Neříkám, že já bych si to snad plně uvědomovala, ale...snažím se o to. Dokud to zase nezkazí někdo jiný. Cizinec, parazit, narušovatel mého světa. Někdo, kdo mi kazí mé plány, představy, sny. Co proti nim? Jen nervy, chce to pevné nervy. Doufám, že je ta holčička bude mít. Přeju jí to. A vlastně nejen jí, ale i všem ostatním. Pevné nervy a pochopení. Proč?? Protože já nechápu, nerozumím vám, lidem, mému druhu. Vlastně ani nechci rozumět, protože tím bych jen potvrdila, že patřím mezi vás. Nechci sem patřit, ale i chci. Věřím, holčičko, že tebe jednou nebudou napadat ty samé myšlenky, že ty budeš mít lepší pohled na svět a na ty uspěchané figuríny, co ho každou vteřinku křižují...

Život je jako...

18. dubna 2007 v 21:08 | Jasmine |  příběhy,úvahy,všechno co mě napadne
Toulám se sama alejí,pod nohama mi šustí spadané listí a já přemýšlím o světě...Jednou jásám,jak je svět krásný,podruhé brečím a nadávám mu...Jenže co mám dělat teď?Pohádala jsem se s kamarádkami,hlavu mi pořád víc a víc zamotává jeden kluk a čím dál tím víc si uvědomuji,že jsem sama.Sama proti tomuto světu,jen s vnitřním hlasem,který mi namlouvá ať už to konečně tady skončím.Jenže já doufám,že se vše v dobré obrátí a já konečně začnu žít a přestanu jen existovat.Co mi na tomhle světě zbývá,vždyť nic neumím,nejsem na nic nadaná...Tak jen jdu dál tou smutnou alejí,začíná pršet a moje slzy se mísí s kapkami deště.Na každém stromě visí citát o životě,jeden smutný a jeden veselý,jeden smutný,jeden veselý,jeden ...Nechci je číst,protože nevím,které jsou lepší,které teď vystihují můj pohled na svět,ale moje oči se proti mé vůli dívají na ty citáty.Jdu a citáty se mi vyrývají do mozku.Před jedním stromem se zastavím,je na něm citát: ŽIVOT JE JAKO SCHŮDKY DO KURNÍKU, KRÁTKEJ A POSRANEJ.Čtu ho pořád dokola a dokola.Je na něm něco,co mně zaujalo,možná jeho pravdivost,možná ta střídmost.Vždyť je to pravda,ukažte mi něčí život,kterej byl dokonalej a spokojenej,každej měl ve svém životě něco nepěkného,ale jen někteří to dávali najevo...
Nevím co dál dělat,ležím v listí,padají na mě kapky a já jen zírám do nebe.Vyjasní se a bude zase dobře?Odpověď pořád nepřichází a já tu pořád ležím a čekám,kdy přijde....

Oceňka...:)

18. dubna 2007 v 20:56 | Jasmine |  nějaký moje řeči a infa
To jsem dostala jako cenu od Barči:) ještě k estarýmu blogu,teda:) Díky:))

GRRRRR:...

18. dubna 2007 v 20:55 | Jasmine |  moje výlevy
Já tak nenávidim... a miluju... a... prostě... nevim... Zatracenej svět!!!!!!!

Láska ke koním.

17. dubna 2007 v 20:39 -= CO MĚ ZAUJALO =-
Ze stromu padal za listem list,

- živote sbohem,

že měl jsem tě rád,

dáváš mi překrásně dnes umírat,

otěžě v rukou a pod koněm,

pod hlavou ustlalo mi měkkou zem,

nejsladší hudbou jakou jsem znal,

naposled slyším - KOPYT CVAL ...
(neznámý)

Žiju...Protože chci.

17. dubna 2007 v 20:34 | Jasmine |  příběhy,úvahy,všechno co mě napadne
Slyším pláč,hlasitý nářek,sten.Zvedám pomalu hlavu,protože chci vědět,kdo má kromě mě ještě trápení...Otáčím hlavou,ale nic nevidím...
,,Já...to jsem já..." ozve se slaboulinkatý,skučivý hlásek.
,,Já?Já??Kdo já?" opatrně se rozhlížím pokojem,jestli jsem něco nepřehlídla.
,,Tvoje srdce..."
,,Moje?..Ach..." povzdychnu si a znovu ucítím na tváři mokré slzy...Ono ještě žije,neskonalo.Divím se,protože já...Já už tu jen přežívám...Pláče,křičí,sténá..Já jen brečím.Víc už nezmůžu...
Po mé tváři stékají slzy,jedna za druhou.Podemnou se tvoří kaluž,slané jezero.Koukám,jak do něj padají kapičky-slzy...Pořád se zvětšuje,pořád,pořád...Mám chuť,chtěla bych,musím...Sklonit hlavu a ponořit se.Ochutnat tu slanost,ucítit tu chuť na jazyku,po celém těle.Polykám doušky slané vody,příjemná příchuť až...trochu...Já,já,nemůžu dýchat!Já...nedýchám.Ale...žiju?Natáhla jsem ruku,vidím ji.Něco,někdo ji chytl...Jiná ruka,jemná ale přece mužská.Tvá ruka,tvůj úsměv,tvé oči a tvé ,,Ahoj." ...Můj nejistý úsměv,pootevřené rty a ,,Ahoj."
Pevná půda pod nohama,pevný stisk tvé ruky.Nutím svůj mozek nepřemýšlet nad tím,že před několika hodinami držela se ruku v ruce s tou její,tvé neustále se usmívající se rty se dotýkaly jejích...Teď jsi můj.Jen můj.Nikdy a nikdo mi tuhle chvíli nesebere.Sednem si na břeh řeky,tvé paže mě obejmou a já se ponořím do tvé náruče.Dlouhé,sametové vlasy mě šimrají na tvářích,moje nejsou,dlouhé hnědé vlasy nemám,patří tobě.Horký dech z tvých úst mi nahání mráz po zádech,příjemný pocit.
,,Píííp!!PíííííP!!!! " cvak,ta příšernost zmlkla.Budík,vstávat,konec snu.Konec jediné chvíle,kdy jsem s tebou.Ale už jen pro ten sen budu žít.Pro těch pár minut,chvilek,vteřinek,co tě můžu mít jen pro sebe,co nejsme jen kamarádi...Žiju...Protože chci...