Láska na čtyřech kolech

25. dubna 2007 v 16:22 | Jasmine |  příběhy,úvahy,všechno co mě napadne
Lidé mají jiné hodnoty, i já je měla... Koukají se na člověka hlavně z venku, nezajímá je obsah, ten až později. Člověku trvá dlouho než si to uvědomí a než pochopí. Taky mi trvalo dlouho, než jsem se smířila se svým osudem.
Seděla jsem a koukala z okna mého pokoje. Poslední dva měsíce to byla moje nejčastější činnost. Možná i nejoblíbenější, kdo ví? Mě už je to celkem jedno, celej život budu jen sedět tady a koukat z okna.
Nezbylo mi nic jiného, než se jako vždy ponořit do svých chmurných myšlenek. Co bych asi jinak měla dělat?? Můj pohled směřoval ven, ale uvnitř se odehrával film. Film, který se jmenoval Můj dosavadní život. Vždy, když jsem si vzpomněla, jak jsme hráli s kámošema fotbálek, jezdili závody na lyžích a v létě se navzájem topili v koupálku, tak jsem začala natahovat. Život je krutý, život je boj, bojuj a nikdy se nevzdávej. Vždy, když si myslíš, že toto je nejhorší chvíle tvého života, přestaň se bát. Budou ještě horší. - Tak nějak to vždy říkala moje babička. Každý večer místo pohádky. Věděla o čem mluví, babička měla přece jen vždycky pravdu. Co by asi říkala teď? Jak by se tvářila, kdyby viděla, jak jsem skončila?
,,Niky? Ty jsi na počítači?"
,,Jo, mami. Potřebuješ snad něco?"
,,Ne, to je dobrý, zlatíčko."
Musela jsem si vzdychnout. Najednou se maminka stará. Teď jí nevadí, že jsem na počítači. Jindy by byly řeči, proč už nejsem venku. Klikla jsem myší a přihlásila se na svoje icq. Už dva měsíce jsem neměla odvahu se přihlásit online. Jen pozoruji statusy jiných. Jejich život, který se mě už netýká... Sklepnu icq a otevřu net. Automaticky najedu do oblíbených na chat. Mám tu vzkaz, nezklamal, usměju se. Už asi měsíc si totiž píšu s jedním klukem, je tady z města a musím říct, že se myslíme podobně. Vzkaz si přečtu později, teď se mrknu, jestli není tady. Samozřejmě je. Okamžitě mu musím psát.
Smiley: ahojky lordeJ
LordOfStone: ahoj smileynkoJ J
LordOfStone: jak se dneska vedlo?
Smiley: jako vždycky... pořád dokola to samý... no a co ty?
LordOfStone: blbě...
Smiley: jakto??
LordOfStone: to víš, ve škole děsná nuda...to za prvý a za druhý, chtěl bych tě poznat...
Smiley: vždyť mě znáš:D
LordOfStone: takhle... na chatu jo...ale...naživo,víš?
Nééééé!!! To po mě nemůže chtít! Jak bych se mu ....? Život je krutý, život je boj, bojuj a nikdy se nevzdávej. Vždy, když si myslíš, že toto je nejhorší chvíle tvého života, přestaň se bát. Budou ještě horší. Ale... Tohle nemůžu... Všimla jsem si, jak se mi klepe ruka.
LordOfStone: halooooo?? si tam usnula?
Smiley: ne, byla jsem si pro pití, promiň.
LordOfStone: tak jak? prosííííííím, moc si to přeju.... jseš děsne supr...prosííím...
Smiley: jo, tak jo... ale nic nezaručuju...
LordOfStone: huráááááááááááááááááááááááááááááá!!!! a kdy a kde?
Smiley: kafírna... zítra ve tři?
LordOfStone: dobře, budu čekatJ
Smiley: dobře, já už musim...
Aniž bych počkala, že odpoví, odhlásila jsem se. Jak jsem to jen mohla udělat?? JAK??? Panebože... Vždyť ho neznám, on nezná mě...
,,Mami? Já.. já... mám bejt zejtra o půl druhý v kafírně... Mám se tam sejít s Ilčou..."
,,Dobře, odvezu tě tam."
Teď už jsem to zřejmě zpečetila... Zpečetila jsem svůj osud.
Zase ten osud... Jenom osud, nic víc, nic míň.
Seděla jsem v kafírně. Přišla jsem s půl hodinovým předstihem a teď tu nervózně upíjím ledový kafe. Jak ho vůbec poznám? Ani jsme se nedohodli... Že já kráva jsem se tak rychle odhlásila... Můj tikavý pohled dopadl na hodinky. Za dvě minuty tři. Už by měl přijít, říkal, že bude čekat. Znovu jsem sjela pohledem celou kafírnu. Můj pohled se zastavil u dveří, stál tam celkem sympatický kluk, džíny, ledabyle zaplou košili, ale nějakej extra frajer to nebyl. Rozhlížel se po kafírně, mrknul na hodinky a sedl se k vedlejšímu stolku. Byla jsem jako na trní, třeba je to on. Musím to risknout.
Už jsou tři!! Kde je? Třeba tu už sedí... Jenže jak se máme poznat? Odešla včera z chatu tak brzo...
Potají se podíval na tu holku, co seděla vedle. Vrtěla se a pořád po něm pokukovala. Upoutaná na kolečkovym křesle. Celej její svět, židle na čtyřech kolech. Teď se s námahou otočila a zamířila k němu.
,,Ahoj."
,,Aahoj..."
,,Nejseš náhodou Lord Of Stone?"
,,Smiley???"
,,Jo, to jsem já..." dívka se začervenala ještě víc než předtím a sklopila hlavu... Nemohl jsem promluvit. Byl to šok. Proč mu nikdy neřekla, že je upoutaná na křesle? To mu celou dobu jen lhala? A já si myslel... Co jsem si vlastně myslel??
,,Aasi..jsi to nečekal, viď? Jjá... nedokázala jsem ti to říct... Promiň... Pochopim, když..."
Nenechal jsem ji domluvit. Vyběhl jsem ven. Panebože. Já si myslel, že to bude fajnová a šikovná holka...
...A to, že je na vozíku znamená, že neni???...
Já nevím, bože... Já nevím... Mohlo se to samý, co jí, stát i tobě. Ona je stejná, jako ty. Jen už nemůže chodit. Nemůže se spolehnout jen sama na sebe. Jsem sobec... Kurva! Ale... Já to nedokážu. Nedokážu...
...Uvědom si, že ona tu schůzku nechtěla...
Já jsem chtěl... Já...
Nezvládnul to... Nenechal mě ani abych mu to vysvětlila... Jen si vyběhl ven... Utekl, to já nemůžu. Taky bych teď chtěla utýct, hodně daleko, třeba do lesa a vyřvat se... Neměla jsem tu schůzku povolit, měla jsem odmítnout...
Otřela jsem si slzy... Vytáhla jsem mobil a procinkla mamku, že už je konec. Během chvilky byla u mě, na nic se neptala, jen mi pomohla nastoupit a odjely jsme.
Nedokázala jsem se ani podívat na ten počítač. Tak moc to bolelo. Nemohl za to, ne. Kruci.
A zase jsem jen seděla a koukala z okna. Zůstal mi jen ten výhled a vzpomínky. Babičko, myslíš, že by i teď mohla nastat horší chvíle?
Zapla jsem ho, přeci jen jsem nevydržela. Mrkla jsem se na chat. Byl tam. Co teď?? Mám mu napsat?? Ale co???
Přišla. Přišla na chat. Napíšu jí. Anebo ne. Já... nevím... Nechci jí ublížit ještě víc... Ale... omluvit se musím tak jako tak.
LordOfStone: ahoj niky... já... chci se omluvit... překvapilo mě to, teda spíš šokovalo. nevěděl jsem, jak se mám chovat... udělal jsem první, co mě napadlo, neříkám, že to je správně, ale... prosím, odpusť, jestli to jde...
Smiley: já... chápu tě, dane... neměla jsem to dovolit, neměli jsme se scházet... odpouštím ti... ale spíš bys měl odpustit ty mě, měla jsem ti to říct... ale bála jsem se, že bych ztratila i toho posledního kamaráda, co mám... pochopim, když už mi nebudeš psát... já... nechám ti dobu na rozmyšlenou...
LordOfStone: né! Počkej!
...
To zní jak z dívčího románu, možná to i je dívčí román,možná je to něčí příběh.Tím něčí myslím můj. Ale samozřejmě, že skončil happy endemJ .
Nikola Kroupová
(pozn. autorky: je to smyšlené dílko:) )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jasmine jasmine | 25. dubna 2007 v 16:23 | Reagovat

omlouvám se, že neni jinak označený on a ona... nějak to tu neukazuje... a místo těch velkých J za větami má být smajlík...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama