Červenec 2007

Grh!

30. července 2007 v 22:50 | Jasmine |  moje výlevy
Vrrrrrrrrrrrr!!!!!!!
Přesně tak si připadám, asi někoho kousnu a nakazim vzteklinou!
Grrrrrrrrrrr!

Život

22. července 2007 v 22:25 | Jasmine |  citátky
Život je píseň - zpívej ji. Život je hra - hraj ji. Život je boj - přijmi jej. Život je sen - uskutečni ho. Život je oběť - nabídni ji. Život je láska - užívej si ji.
(Satja Sáí Bába)

Ehm...

17. července 2007 v 23:32 | Jasmine |  smetiště
Jsi šťastná? Víte, jak dokáže tahle otázka zaskočit?

Pane?

14. července 2007 v 23:24 | Jasmine |  moje výlevy
Pane, chtěla bych Vám toho tolik říci. Přála bych si umět Vám sdělit vše, co se děje uvnitř mě. Ale nenacházím proto slova, pane. Jen dvě slova mě pořád napadají a ta zas nevím, jak bych Vám sdělila. Budiž vám to řekl tento obrázek:
Pane, nedělejte, že jste slepý a hluchý. Vy to víte, ale nechcete. Nenechte mě, pane trápit, řekněte aspoň něco málo...

You...Me?

14. července 2007 v 22:50 | Jasmine |  smetiště
:(

Stříbřitá

12. července 2007 v 21:42 | Jasmine |  -= CO MĚ ZAUJALO =-
Je temná noc. Bloudím lesem. Dešťové kapky mi padají do tváří a vlhké studené oblečení se mi nepříjemně lepí na tělo. Jsem zmatená a unavená. Nemůžu najít cestu domů…Kapky, tiše dopadající na zem pokrytou listím, znějí strašidelně. Našlapuji pomalu a lehce, jako bych se bála probudit skryté tvory noci… V dáli vidím obrys. Nemůžu přesně rozeznat, co to je… už vidím… vypadá to, že to bude jeskyně. Pomalu se k tomu dobelhám. Ano, je to jeskyně, a docela velká. Aspoň, než se rozední, se tady schovám a trochu se prospím… Naposledy se bázlivě otočím za sebe a vstoupím dovnitř. Je tu zima a vlhko, ale aspoň tady neprší. Pustím se na průzkum… Ohmatávám kamenné stěny rukama… asi bude docela prostorná, dokonce ani na strop nedosáhnu. Zajdu ještě trochu hlouběji a schoulím se u zdi do klubíčka…
Probudím se a nevím kde jsem. Čekám můj bílý pokojík a teplou huňatou peřinu… aha jeskyně… jsem prochladlá. Celá se třesu. Rozhodnu se trochu zahřát. Vstávám a začnu prohledávat jeskyni. Jdu hloub a hloub. Je větší než bych čekala. Mám pocit, že jdu podezřele dlouho. Zaplavuje mě tíseň. Jeskyní se začne rozléhat tichá hudba… jako v cirkusu nebo tak nějak… nikdy jsem ten zvuk neměla ráda… někde ke konci jeskyně se objevuje mdlé světlo. Mám docela strach, ale moje zvědavost je silnější. Navíc mám pocit, že cítím nějakou vůni, je starobylá, schovávaná celé věky, čeká tu ne mě…
Cítím se omámeně. Něco mě neodvratně táhne k tomu světlu. Volá mě!! Divná cirkusová hudba sílí. Zjišťuji, že světlo vychází z něčeho, co vypadá jako dveře. Tedy otvor v kameni ve tvaru oblouku. Ve světle se něco třpytí. Jemná stříbrná pavučina pokrývá celý prostor. Je spletená do složitých obrazců… snad nějaké písmo. Je tak krásná a jako by se mi v hlavě spojila s tou zvláštní vůní. Opatrně jsem se jí dotkla, ale rozplynula se v stříbřitý prach, který se na mě rozsypal… vycházela z něj jemná záře… cítím, jak do mě vstupuje... teče mi žilami a já se měním. Bývala jsem 17-tiletá dívka se světle hnědými vlasy a nahnědlou pletí. Moji kůži teď pomalu prostupuje chlad, od chodidel začíná bělet a dostávat stříbrný nádech. Cítím, jak mi tuhne krev, ale nebolí to, je to zvláštním způsobem jakási úleva. Právě teď se zastavilo moje srdce, chlad mnou prochází výš a výš. Prohlížím si svoje tělo zblízka a vidím, že není pouze stříbrné, ale jsou na něm zvláštní obrazce jemné jako pavučina. Chlad mě prostoupil celou. Podívala jsem se na své vlasy. Jsou černé jako noc až nejdou rozeznat jednotlivé prameny, žádný lesk, tak celistvá barva to je. Podívám se dolů. Pod mými chodidly je zamrzlá kalužina vody. Cítím sice chlad, ale vítám ho, žiji s tímhle snad od narození? Stále cítím tu vůni. Je teď intenzivnější. Rozhodnu se jít dál. Tuším, že přijde vysvětlení.
Je to úzká chodba, na jejímž začátku je velké zrcadlo. Je absolutně hladké s černým kovovým rámem. Na vrchu je napsáno: "Pro tu, která rozdává život a bere dech." Podívám se do něho, je to zvláštní pocit. Jsem teď krásná, až nebesky, ale přitom smutně, nedosažitelně a hlavně mrtvě. Kolem hlavy mám čelenku z těch stříbřitých pavučin. Můj obličej je vyhublejší. Bez jediné chybičky. Moje oči jsou zvláštní, až děsivé. Celé černé, žádné bělmo. Ne, nejsou to snad ani oči, ale nějaká tmavá tekutina nabitá energií. Mé tělo zdobí ty stříbrné obrazce. Moje oblečení je celé zmrzlé. Opatrně si je sundám. Nejsem však nahá. Moje oblečení tvoří pavučiny. Vypadají křehce a přece drží pevně jako kámen. Ještě chvíli se fascinovaně pozoruji. Konečně se donutím odtrhnout pohled od mé nové podoby. Už se nebojím. Spíš očekávám. Jsem si jistá svým cílem a pokračuji dál v cestě. Ať už mě čeká cokoliv…
Nejdu rychle, ale jistě. Podivná vůně štípe v nose… jako kdyby mě vedla… míjím spoustu dalších chodeb. Nemám touhu je prozkoumat. Vidím na cestu, protože ze mě samotné jde jemná chladná záře. Na zdech vytváří zvláštní odlesky… vypadá to, jako kdyby se honily a tančily… žily svým vlastním životem. Vím o tom, že můj cíl je velmi blízko. Chodba se začíná rozšiřovat… Slyším tichý smích… ostrý a velmi nepříjemný. Zvolna utichá…
Vejdu do obrovské místnosti… Celá je obrostlá slizkou fialovou rostlinou. Plazí se po zdech a není to pomalu… obtáčí se mi kolem nohou. Můj chlad na ni nepůsobí… zvláštní… Uprostřed místnosti je kašna, v ní se sbíhají různě barevné proudy energie. A samotná kapalina v ní je čistá, nedotknutelná, dokonale průhledná, a přesto nekonečně černá… z ní proudí ta nepopsatelná starobylá vůně… proudy energií vycházejí z komůrek, které jsou po celém obvodu kruhové místnosti. Jedna však pozbyla svého jasu… její stříbrná záře je slabá, téměř neviditelná. Mám podivné nutkání místnosti prozkoumat.
Mířím do první, vychází z ní červené světlo, které voní po růžích a třešních. Komůrka má sytě červené stěny porostlé černými růžemi, uprostřed je skleněný sloup se zlatavou tekutinou, ve které se vznáší dívka. Má nazelenalou kůži. Temné rudé vlasy a rty. V očích jí plane oheň. S jejími plnými rty si hraje úšklebek. Všimnu si, že na zdi je něco napsáno… TOUHA… podivné znaky... nikdy předtím jsem je neviděla, ale jsou mně bližší než má mateřština. Chvíli se na ni dívám. Je překrásná. Stále se usmívá. Její rudé vlasy se vznáší. Náhle cítím nesnesitelné teplo v hrudi, jako by se i mé zmrzlé srdce mělo roztavit. Vylekám se a s maximálním vypětím od ní odtrhnu oči a utíkám pryč. Nesmím se ohlédnout… rozhodnu se projít všechny místnosti… z další vychází temně černá energie. Jako kdybych dýchala krev zpitou s těžkým prachem. Pomalu vejdu. Toto místo je naprosto temné. Jen moje osobní světlo mně dovolí pohlédnout na ženu, která sedí uprostřed jezera. Panebože, je to jezero z krve. Po její šedé pleti stékají slzy… jsou krvavé. Její oči jsou pevně zavřené. Začíná se mě zmocňovat ZOUFALSTVÍ. Otevře oči a není v nich nic. Hledí na mě prázdným pohledem a já lapám po dechu… Nevím, jak dlouho jsem tam stála. V jednu chvíli už jsem byla přesvědčená, že si lehnu a ona mě získá do svých spárů. Později, když hledím opět na kašnu, nemůžu uvěřit, že jsem se odtamtud dostala. Do mého nosu jde odporný zápach spáleného oblečení, špíny a hladu. Lehce našedivělá barva mě vede vpřed. Do hlavy se mi vkrádají divné myšlenky o věcech, které snad neexistují. Místnost má bílé stěny a na jejím konci je rezavá vana. Mám příšernou chuť se smát. Jdu k ní blíž, leží v ní siamská dvojčata… mají k sobě přirostlé hlavy i oční víčka, jejich ústa jsou otevřená dokořán v němém ŠÍLENSTVÍ. Směji se a tančím. Můj smích mně bolestivě trhá uši. Sedám si a jsem dítě. Je mi šest let a chci si hrát, prosím…
kde je moje panenka?… někde tady byla… půjdeme s mámou na houby, že??? Tati??
… tahám za hvězdy a dělám symfonii… velký pavouk mě chce chytit… bude honěná?… všude létají velké modré koule a já musím uhýbat… co se stane v příštím okamžiku?…
Otřesu se.Jsem zpátky. Musela jsem se v průběhu té agonie dostat ven. Jsem v šoku. Pokračuji však dál... moje nohy jako by šly samy, poháněné pouhou vůlí prastaré země. Z další místnosti slyším protivný křik. Jak se přibližuji, stoupá ve mně nekontrolovatelný vztek. Je tu šero. Vypadá to jako nějaká kobka. Nesnesitelný jekot mně drásá uši a já necítím nic jiného než ZLOST. Zažírá se mně do kůže, do té nejniternější cévy v mém těle. Podívám se nad sebe, odkud vychází ten jekot. Je tam pověšená houpající se klec. V ní sedí vrásčitá plesnivá stařena, její bíle rozcuchané vlasy padají dolů z klece… a její ústa jsou obrovská a křičí. Na sobě má nechutně zelený potrhaný hábit. Doširoka otevřené oči mě upřeně sledují. Sehnu se v pase pod tím náporem. Zvracím na kamenné kostky, chtěla bych, aby to pocítil každý. Mlátím rukama o zeď, až je mám úplně sedřené. Potácím se ven… naposledy nakopnu kamennou podlahu a pak se pomalu uklidním… vidím, že je tu ještě mnoho skrytých místností, ale magická síla vycházející odněkud shora upoutá mou pozornost. Je tam nějaký výklenek. Vypadá to jako místo pro důležité proslovy. Postava, která tam stojí, je ve stínu… vyzařuje z ní zvláštní energie. Cítím, že je nejsilnější ze všech. Mrazí mě… není pozitivní a všechno se v ní snoubí… z kašny se odlomí bílý proužek světla a osvětlí tu bytost… je to ŠAŠEK…
Na sobě má barevný kostkovaný oblek a čepici s rolničkami. Bílý obličej s rudě namalovanými ústy znetvořenými v křečovitém, šíleném úsměvu.Rozpřáhne ruce.
"Vítám tě, vítám, dlouho jsem na tebe čekal." Probodnou mě jeho oči. "Jsi krásnější než by kdo čekal, přesně tak, jak jsem si to přál." Jeho hlas je zvučný a silný, ale je v něm posměch. Pořádně mě vyvedl z rovnováhy, jsem zmatená. Už vím, že tohle místo je důležité, řídí svět, náš známý svět, "lidský svět". Ne, ne neřídí ho, ono jím je. Jediná velká hra. Jestli jste si snad mysleli, že Bůh je milosrdný a chce nám pomoci, asi jste se celý život nerozhlédli kolem sebe. Kdo jiný by mohl stvořit něco takového než… ŠAŠEK.
Napůl šílenec napůl malé dítě, které si hraje se svými postavičkami. Co je na tom tak špatného? A co je vlastně zlo? …Opět promluví a vytrhne mě z mého zamyšlení.
"Vidím, že hodně přemýšlíš, pokud tvůj názor je takový… tak máš asi pravdu." Hlasitě se zasměje… na chvíli se odmlčí a pokračuje: "Má milá, velmi dlouho mně trvalo, než jsem tento svět dovedl k dokonalosti, je opravdu krásný, je tu tolik možností." Stále se směje, ale v jeho očích něco posmutní.
"Krásný? Co je na tomhle krásné? Jsi blázen! Tohle nemůžeš dělat!" Konečně jsem se zmohla na slovo. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, stejně slyší každou mou myšlenku.
"A proč bych to nemohl dělat, mně nikdo nebrání, nedrží uzdy mé fantazii, navíc tu nejsi proto, abys kladla otázky, které jsou zbytečné."
"Ale co tu tedy dělám, na co je tahle proměna? Vidím, že všechny své služebníky máš při sobě," ušklíbnu se.
"Myslíš si, že ano, ale musela sis všimnout, že stříbrná síla slábne, drží se jen na vlásku, a ty zaujmeš její místo."
Chci vzdorovat. Chci mu říct, že všechno změním. Já se musím postavit tomuhle šílenci. Zachránit lidi z jeho spárů… Bohužel nemohu. Příliš jsem se změnila. Už to nejsem já. Jen můj prchavý stín. Dokonce se těším, až se připojím k jeho chmurné družině zašlých citů. Teď pro mě není cesty zpět.
"Ano hádáš správně… Ty mě bavíš, milá slečno.. dobře, jdeme do toho, ukážu ti tvoje místo."
Usmívá se. Luskne prsty a náhle stojí vedle mě. Má modré oči malého kloučka, ale takového, co zmlátí svou malou sestřičku.
"Následuj mě."
Jdu za ním. Na okamžik se mě dotkne ten stříbrný paprsek a rozzáří se. Říkám si: Která budu já? Ledová královna? Co to může znamenat? Zataví se u masivních železných dveří. Paprsek vychází z malé škvíry mezi podlahou a nimi. Cítím z nich velký chlad. Každá buňka mého těla po něm touží. Chce s ním splynout a přijmout ho za své. Šašek švihne rukou a dveře se otevírají samy. Postaví se zdvořile na kraj.
"Račte."
Prvním, co vnímám, je ledová podlaha. Kruhová místnost. Z ledu podlahy se na mě dívají černé uzavřené duše. Nehýbou se, jen bezmocně těkají očima. Uprostřed je trůn vyřezaný též z ledu. Žilky s černou tekutinou v něm pulzují. Kdosi na něm sedí. Bývala to snad žena, ale její tělo téměř pozbylo podoby. Je průhledné a pomalu se ztrácí. Je prorostlá pavučinou, která jako by rostla z vrchu. Na strop, jestli tam nějaký je, není vidět. Spředené sítě se ztrácejí ve tmě. Na stěnách se line příběh. Je to dávný příběh života a smrti. Obrazy se v rychlém sledu mění a mě zaplaví vlna poznání. Já nahrazuji místo smrti. Nemůžu se dočkat. Jako bych na to celý život čekala. Vidím jak se Ona naposledy pokusí pohnout prsty a mizí. Zachytím ještě její pohled plný poznání a hořkosti.
"Tak jsi připravená, vidím, že se nemůžeš dočkat, tak se můžeš posadit a budeme si hrát."
Téměř nevnímám, jeho slova jsou teď pro mě zbytečná. Lehce se dotknu opěradla. Cítím uspokojení a posadím se. Černá tekutina mi proudí do těla. Jen okrajově vnímám šaškův úšklebek. Ponořím se zcela do nitek smrti. Vidím velkou pavučinu, jak obepíná celý svět. Řídím ji. Lehce tahám za provázky. Měním nevinnou náhodu na krutý osud.
Čekám tu na vás… Na všechny. Vaše smrt.
(zdroj: mfantasy.cz )

Sny....?

12. července 2007 v 18:57 | Jasmine |  příběhy,úvahy,všechno co mě napadne
Máme sny,věříme v ně a chceme,aby se plnily.Teda pokud to nejsou zlé sny, to si potom přejeme přesný opak. Jenže život je jeden velký sen, který je složen z mnoha a mnoha menších a je jen na nás, jestli to bude krásný sen anebo noční můra. Život je realita a pád ze snu do reality bolí, jenže nám nezbývá než se oklepat a jít dál...Jít si za svým cílem,který se tyčí kdesi v dáli.Hodně lidí běží,přímo horečně sprintuje,aby dosáhli svého cíle.Stojí to ale za to??Běžet vstříc svým cílům,svým snům.Budete mít rychleji za sebou útrpné překážky,které člověk těžko překonává,ale...užijete si to??Vždyť o to jde,užít si svůj život,užít si tu trnitou cestu k cíli.Užít si i tu chvíli,kdy vám po tváři tečou proudy slz a vy dokonce máte až chuť spáchat sebevraždu.Z těchto chvil se dá poučit pro další chvíle,být připraven na to samé,co se děje človíčkovi pořád dokola,protože když se podíváte na vaše problémy,nepřipadají vám v základu úplně stejné?
Jdu za prudkého lijáku od autobusu domů.Kapky deště se míchají s mými slzami.Pořád a pořád dokola si opakuji proč a co se to vlastně stalo..?Muselo to tak být?To nemůžu být aspoň jednou v životě klidná,vyrovnaná a mít pocit štěstí?Ta děvka.Ten..ten...jak ho nazvat?Sprostá slova jsou na něj moc tvrdá,ostatní zase nevystihují,co chci říct.Nastavím dešti ještě víc svou tvář.Na cestě předemnou se tvoří kaluže a já sleduji,jak s každou kapkou do nich přibývá voda.Nemám kam spěchat,doma na mně nikdo nečeká a nikomu nechybím.V tuto chvíli ne.Ale za pět minut snad ano?Nevím,musela bych se zeptat těch zvláštních obličejů,které se mnou nechtějí komunikovat,které mi nerozumějí.A ty tváře,které mi rozumějí mi nedokážou odpovědět. Objevila se mi u nohou najednou velká louže,přes celou silnici.Jak jí obejít?Z jedné strany bahno,z druhé hluboký příkop.Žádný záchytný bod uprostřed,přeskočit nejde.
Stojíte přímo proti problému a nevíte co teď.Obejít ho a odstranit následky,ublížit si jinde anebo projít hrdě středem?Málo lidí se rozhodne jít se vztyčenou hlavou přímo prostředkem,několik se ani nedokáže rozhodnout a potom není čas,je prostě do středu dění strčen.Ano,člověk si přitom pěkně vymáchá čumák,ale může říct: ustál jsem to,zvládl to.
Podívám se váhavě na své boty,které jsou už teď mokré a s úsměvem se rozhodnu.Hrdě zvednu nohu a ponořím jí do kaluže,ucítila jsem mokro a chlad.S drzým úšklebkem a zvednutou hlavou procházím středem kaluže.S mokrýma nohama,nohavicemi a obličejem jsem se postavila na druhou stranu toho jezera.Vítězoslavný úsměv ozdobil mou tvář,psychicky jsem se vyrovnala a slzy?Ty zředil déšť...
Který člověk řeší problémy s úsměvem?Ale nemyslím s úsměvem na tváři,který je často nucený,ale s úsměvem v srdci,v sobě.Ukažte mi člověka,který to dokáže,chci ho vidět,chci ho poznat,chci se mu klanět,líbat mu ruce.Další bláhový sen?Asi ano,člověk radši přece problémy přechází,obchází,celkově se jim vyhýbá,ale nechce je prostě řešit.Dokud k tomu není donucen a donucení nemůže být s upřímným úsměvem.Sen,krásné slovo.Kolik jich máme?To se asi nedá spočítat.A vždy,když dojdeme ke svému cíli,vytyčíme si další,dokud nám to nemilosrdná paní Smrt neutne.

Možná

11. července 2007 v 16:36 | Jasmine |  -= CO MĚ ZAUJALO =-
MOŽNÁ - ANETA LANGEROVÁ(CD Dotyk)
Nechoď blíž má drahá pochybnosti
Noc je krátká neusínej
Ale zůstaň,zůstaň v nehybnosti nebo nás oheň spálí na popel

Nechoď blíž nevstupuj na tenký ledy co tě to láká slyšíš,prosím tě prosím tě naposledy,nevidíš co tvý slova dovedou?!

Možná za sedmero horami objevíš cestu ,která mi hlavu rozmotá
Možná za sedmero řekami,probudíš hvězdu nad námi,která na to čekáá(tak jako já..)

Nechoď blíž má krásná pochybnosti
Nic neříkej nech věci plynout
Poznáš to,poznáš to do sytosti,ale teť musíš zapomenout..

Možná za sedmero horami objevíš cestu ,která mi hlavu rozmotá
Možná za sedmero řekami,probudíš hvězdu nad námi,která na to čekáá(tak jako já..)

Možná za sedmero horami objevíš cestu ,která mi hlavu rozmotá
Možná za sedmero řekami,probudíš hvězdu nad námi,která na to čekáá(tak jako já..)

Možná za sedmero horami objevíš cestu ,která mi hlavu rozmotá
Možná za sedmero řekami,probudíš hvězdu nad námi,která na to čekáá(tak jako já..)

Možná za sedmero horami objevíš cestu ,která mi hlavu rozmotá
Možná za sedmero řekami,probudíš hvězdu nad námi,která na to čekáá(tak jako já..)

Osmnáct??!

10. července 2007 v 20:28 | Jasmine |  moje výlevy
Je to hodně nebo málo? Co to znamená?? Člověk v 18 je už skoro volný, je vlastně DOSPĚLÝ... Ale jak moc velkej vliv to má na psychiku? Je moc velkej rozdíl 15 a18??? Má to vůbec cenu řešit...?
Celej svět je postavenej na hlavu a my máme jen přijít na to, jak ho postavit zpátky na nohy...(já)

BRAVO!!!

7. července 2007 v 10:54 | Jasmine |  já...meine osůbka
Musím se pochlubit, právě jsem uložila školní věci na letní spánek, uklidila obě ty skříňky, kde mám tyhle blbosti a potom jsem se vrhla na psací stůl:D
Začala jsem spodnim šuplíkem a neuhádnete, co jsem našla! Asi 30 výtisků časopisů BRAVO nebo BRAVO GIRL!!!!! Kdysi(šestá a sedmá třída) jsem je totiž četla a skládala do toho šuplíku, kam se po nějaké době nahromadili další věci a pomalu ani nešel zavřít...! (a já se štítila do něj šahat:D)
(tohle číslo nemám:'( :D)
Takže teď už neni žádný bordel, jen šuplík na prázdný sešity, na věci s malováním, na psací potřeby(véééélkej šuplík, jelikož ty tužky nepíšou a já je všechny mám:D) a na moje drobný věci(památník etc...). A co na to říká redakce? BRAVO!
:D:D:D:D:D:D:D:D:D

Roxette?

5. července 2007 v 23:04 | Jasmine |  smetiště
Asi každého napadne hned písnička Listen to your heart, ale málokdo si už vzpomene na Milk&Toast and Honey či nějaké další. Mě osobně se vybaví písnička Milk&Toast and Honey, jelikož mám k tomu jakousi,,citovou" vazbu... Ale to jindy. Jen chci říct, že Roxette mají strašně pěkný písničky, ale ... No dobře, tahle mě vždy dokáže zastavit a vzpomínat. Když se podíváte blíže, tak je tam možná i takovej smutnej až skelnej výraz. Ale je pěkná.
Nádherná...
A zase vzpomínám...
Ten klavír tam neměli dávat, no to je jedno, popojedem:)
Bohužel jsem nesehnala obrázek Milk&Toast and Honey. Na závěr chci říct: poslouchejme i staré písničky, kapely a zpěváky(zpěvačky), některý jsou lepší než ty dnešní ric pic tuc tuc. :))

Volba

5. července 2007 v 22:48 | Jasmine |  -= CO MĚ ZAUJALO =-
Když si člověk špatně zvolí
instruktora autoškoly,
bude za všech okolností
ohrožením veřejnosti.

Když si hloupý národ zvolí
vládu, které vládnou voli,
utrpí tím značnou ztrátu
a ohrozí funkci státu.

Nejhůř, když se vloudí bota
do volby druha do života,
když v peřinách nad nevěstou
zjistíš 'šel jsem špatnou cestou'

Tak aby ti šlo všechno hladce,
vždy dvakrát se rozhlédni
na životní křižovatce...

Delete.

2. července 2007 v 22:47 | Jasmine |  moje výlevy
Delete.
Občas by se hodilo mít v životě tlačítko DELETE. Možná i tlačítko END(když už teda na tom obrázku je...)