Stříbřitá

12. července 2007 v 21:42 | Jasmine |  -= CO MĚ ZAUJALO =-
Je temná noc. Bloudím lesem. Dešťové kapky mi padají do tváří a vlhké studené oblečení se mi nepříjemně lepí na tělo. Jsem zmatená a unavená. Nemůžu najít cestu domů…Kapky, tiše dopadající na zem pokrytou listím, znějí strašidelně. Našlapuji pomalu a lehce, jako bych se bála probudit skryté tvory noci… V dáli vidím obrys. Nemůžu přesně rozeznat, co to je… už vidím… vypadá to, že to bude jeskyně. Pomalu se k tomu dobelhám. Ano, je to jeskyně, a docela velká. Aspoň, než se rozední, se tady schovám a trochu se prospím… Naposledy se bázlivě otočím za sebe a vstoupím dovnitř. Je tu zima a vlhko, ale aspoň tady neprší. Pustím se na průzkum… Ohmatávám kamenné stěny rukama… asi bude docela prostorná, dokonce ani na strop nedosáhnu. Zajdu ještě trochu hlouběji a schoulím se u zdi do klubíčka…
Probudím se a nevím kde jsem. Čekám můj bílý pokojík a teplou huňatou peřinu… aha jeskyně… jsem prochladlá. Celá se třesu. Rozhodnu se trochu zahřát. Vstávám a začnu prohledávat jeskyni. Jdu hloub a hloub. Je větší než bych čekala. Mám pocit, že jdu podezřele dlouho. Zaplavuje mě tíseň. Jeskyní se začne rozléhat tichá hudba… jako v cirkusu nebo tak nějak… nikdy jsem ten zvuk neměla ráda… někde ke konci jeskyně se objevuje mdlé světlo. Mám docela strach, ale moje zvědavost je silnější. Navíc mám pocit, že cítím nějakou vůni, je starobylá, schovávaná celé věky, čeká tu ne mě…
Cítím se omámeně. Něco mě neodvratně táhne k tomu světlu. Volá mě!! Divná cirkusová hudba sílí. Zjišťuji, že světlo vychází z něčeho, co vypadá jako dveře. Tedy otvor v kameni ve tvaru oblouku. Ve světle se něco třpytí. Jemná stříbrná pavučina pokrývá celý prostor. Je spletená do složitých obrazců… snad nějaké písmo. Je tak krásná a jako by se mi v hlavě spojila s tou zvláštní vůní. Opatrně jsem se jí dotkla, ale rozplynula se v stříbřitý prach, který se na mě rozsypal… vycházela z něj jemná záře… cítím, jak do mě vstupuje... teče mi žilami a já se měním. Bývala jsem 17-tiletá dívka se světle hnědými vlasy a nahnědlou pletí. Moji kůži teď pomalu prostupuje chlad, od chodidel začíná bělet a dostávat stříbrný nádech. Cítím, jak mi tuhne krev, ale nebolí to, je to zvláštním způsobem jakási úleva. Právě teď se zastavilo moje srdce, chlad mnou prochází výš a výš. Prohlížím si svoje tělo zblízka a vidím, že není pouze stříbrné, ale jsou na něm zvláštní obrazce jemné jako pavučina. Chlad mě prostoupil celou. Podívala jsem se na své vlasy. Jsou černé jako noc až nejdou rozeznat jednotlivé prameny, žádný lesk, tak celistvá barva to je. Podívám se dolů. Pod mými chodidly je zamrzlá kalužina vody. Cítím sice chlad, ale vítám ho, žiji s tímhle snad od narození? Stále cítím tu vůni. Je teď intenzivnější. Rozhodnu se jít dál. Tuším, že přijde vysvětlení.
Je to úzká chodba, na jejímž začátku je velké zrcadlo. Je absolutně hladké s černým kovovým rámem. Na vrchu je napsáno: "Pro tu, která rozdává život a bere dech." Podívám se do něho, je to zvláštní pocit. Jsem teď krásná, až nebesky, ale přitom smutně, nedosažitelně a hlavně mrtvě. Kolem hlavy mám čelenku z těch stříbřitých pavučin. Můj obličej je vyhublejší. Bez jediné chybičky. Moje oči jsou zvláštní, až děsivé. Celé černé, žádné bělmo. Ne, nejsou to snad ani oči, ale nějaká tmavá tekutina nabitá energií. Mé tělo zdobí ty stříbrné obrazce. Moje oblečení je celé zmrzlé. Opatrně si je sundám. Nejsem však nahá. Moje oblečení tvoří pavučiny. Vypadají křehce a přece drží pevně jako kámen. Ještě chvíli se fascinovaně pozoruji. Konečně se donutím odtrhnout pohled od mé nové podoby. Už se nebojím. Spíš očekávám. Jsem si jistá svým cílem a pokračuji dál v cestě. Ať už mě čeká cokoliv…
Nejdu rychle, ale jistě. Podivná vůně štípe v nose… jako kdyby mě vedla… míjím spoustu dalších chodeb. Nemám touhu je prozkoumat. Vidím na cestu, protože ze mě samotné jde jemná chladná záře. Na zdech vytváří zvláštní odlesky… vypadá to, jako kdyby se honily a tančily… žily svým vlastním životem. Vím o tom, že můj cíl je velmi blízko. Chodba se začíná rozšiřovat… Slyším tichý smích… ostrý a velmi nepříjemný. Zvolna utichá…
Vejdu do obrovské místnosti… Celá je obrostlá slizkou fialovou rostlinou. Plazí se po zdech a není to pomalu… obtáčí se mi kolem nohou. Můj chlad na ni nepůsobí… zvláštní… Uprostřed místnosti je kašna, v ní se sbíhají různě barevné proudy energie. A samotná kapalina v ní je čistá, nedotknutelná, dokonale průhledná, a přesto nekonečně černá… z ní proudí ta nepopsatelná starobylá vůně… proudy energií vycházejí z komůrek, které jsou po celém obvodu kruhové místnosti. Jedna však pozbyla svého jasu… její stříbrná záře je slabá, téměř neviditelná. Mám podivné nutkání místnosti prozkoumat.
Mířím do první, vychází z ní červené světlo, které voní po růžích a třešních. Komůrka má sytě červené stěny porostlé černými růžemi, uprostřed je skleněný sloup se zlatavou tekutinou, ve které se vznáší dívka. Má nazelenalou kůži. Temné rudé vlasy a rty. V očích jí plane oheň. S jejími plnými rty si hraje úšklebek. Všimnu si, že na zdi je něco napsáno… TOUHA… podivné znaky... nikdy předtím jsem je neviděla, ale jsou mně bližší než má mateřština. Chvíli se na ni dívám. Je překrásná. Stále se usmívá. Její rudé vlasy se vznáší. Náhle cítím nesnesitelné teplo v hrudi, jako by se i mé zmrzlé srdce mělo roztavit. Vylekám se a s maximálním vypětím od ní odtrhnu oči a utíkám pryč. Nesmím se ohlédnout… rozhodnu se projít všechny místnosti… z další vychází temně černá energie. Jako kdybych dýchala krev zpitou s těžkým prachem. Pomalu vejdu. Toto místo je naprosto temné. Jen moje osobní světlo mně dovolí pohlédnout na ženu, která sedí uprostřed jezera. Panebože, je to jezero z krve. Po její šedé pleti stékají slzy… jsou krvavé. Její oči jsou pevně zavřené. Začíná se mě zmocňovat ZOUFALSTVÍ. Otevře oči a není v nich nic. Hledí na mě prázdným pohledem a já lapám po dechu… Nevím, jak dlouho jsem tam stála. V jednu chvíli už jsem byla přesvědčená, že si lehnu a ona mě získá do svých spárů. Později, když hledím opět na kašnu, nemůžu uvěřit, že jsem se odtamtud dostala. Do mého nosu jde odporný zápach spáleného oblečení, špíny a hladu. Lehce našedivělá barva mě vede vpřed. Do hlavy se mi vkrádají divné myšlenky o věcech, které snad neexistují. Místnost má bílé stěny a na jejím konci je rezavá vana. Mám příšernou chuť se smát. Jdu k ní blíž, leží v ní siamská dvojčata… mají k sobě přirostlé hlavy i oční víčka, jejich ústa jsou otevřená dokořán v němém ŠÍLENSTVÍ. Směji se a tančím. Můj smích mně bolestivě trhá uši. Sedám si a jsem dítě. Je mi šest let a chci si hrát, prosím…
kde je moje panenka?… někde tady byla… půjdeme s mámou na houby, že??? Tati??
… tahám za hvězdy a dělám symfonii… velký pavouk mě chce chytit… bude honěná?… všude létají velké modré koule a já musím uhýbat… co se stane v příštím okamžiku?…
Otřesu se.Jsem zpátky. Musela jsem se v průběhu té agonie dostat ven. Jsem v šoku. Pokračuji však dál... moje nohy jako by šly samy, poháněné pouhou vůlí prastaré země. Z další místnosti slyším protivný křik. Jak se přibližuji, stoupá ve mně nekontrolovatelný vztek. Je tu šero. Vypadá to jako nějaká kobka. Nesnesitelný jekot mně drásá uši a já necítím nic jiného než ZLOST. Zažírá se mně do kůže, do té nejniternější cévy v mém těle. Podívám se nad sebe, odkud vychází ten jekot. Je tam pověšená houpající se klec. V ní sedí vrásčitá plesnivá stařena, její bíle rozcuchané vlasy padají dolů z klece… a její ústa jsou obrovská a křičí. Na sobě má nechutně zelený potrhaný hábit. Doširoka otevřené oči mě upřeně sledují. Sehnu se v pase pod tím náporem. Zvracím na kamenné kostky, chtěla bych, aby to pocítil každý. Mlátím rukama o zeď, až je mám úplně sedřené. Potácím se ven… naposledy nakopnu kamennou podlahu a pak se pomalu uklidním… vidím, že je tu ještě mnoho skrytých místností, ale magická síla vycházející odněkud shora upoutá mou pozornost. Je tam nějaký výklenek. Vypadá to jako místo pro důležité proslovy. Postava, která tam stojí, je ve stínu… vyzařuje z ní zvláštní energie. Cítím, že je nejsilnější ze všech. Mrazí mě… není pozitivní a všechno se v ní snoubí… z kašny se odlomí bílý proužek světla a osvětlí tu bytost… je to ŠAŠEK…
Na sobě má barevný kostkovaný oblek a čepici s rolničkami. Bílý obličej s rudě namalovanými ústy znetvořenými v křečovitém, šíleném úsměvu.Rozpřáhne ruce.
"Vítám tě, vítám, dlouho jsem na tebe čekal." Probodnou mě jeho oči. "Jsi krásnější než by kdo čekal, přesně tak, jak jsem si to přál." Jeho hlas je zvučný a silný, ale je v něm posměch. Pořádně mě vyvedl z rovnováhy, jsem zmatená. Už vím, že tohle místo je důležité, řídí svět, náš známý svět, "lidský svět". Ne, ne neřídí ho, ono jím je. Jediná velká hra. Jestli jste si snad mysleli, že Bůh je milosrdný a chce nám pomoci, asi jste se celý život nerozhlédli kolem sebe. Kdo jiný by mohl stvořit něco takového než… ŠAŠEK.
Napůl šílenec napůl malé dítě, které si hraje se svými postavičkami. Co je na tom tak špatného? A co je vlastně zlo? …Opět promluví a vytrhne mě z mého zamyšlení.
"Vidím, že hodně přemýšlíš, pokud tvůj názor je takový… tak máš asi pravdu." Hlasitě se zasměje… na chvíli se odmlčí a pokračuje: "Má milá, velmi dlouho mně trvalo, než jsem tento svět dovedl k dokonalosti, je opravdu krásný, je tu tolik možností." Stále se směje, ale v jeho očích něco posmutní.
"Krásný? Co je na tomhle krásné? Jsi blázen! Tohle nemůžeš dělat!" Konečně jsem se zmohla na slovo. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, stejně slyší každou mou myšlenku.
"A proč bych to nemohl dělat, mně nikdo nebrání, nedrží uzdy mé fantazii, navíc tu nejsi proto, abys kladla otázky, které jsou zbytečné."
"Ale co tu tedy dělám, na co je tahle proměna? Vidím, že všechny své služebníky máš při sobě," ušklíbnu se.
"Myslíš si, že ano, ale musela sis všimnout, že stříbrná síla slábne, drží se jen na vlásku, a ty zaujmeš její místo."
Chci vzdorovat. Chci mu říct, že všechno změním. Já se musím postavit tomuhle šílenci. Zachránit lidi z jeho spárů… Bohužel nemohu. Příliš jsem se změnila. Už to nejsem já. Jen můj prchavý stín. Dokonce se těším, až se připojím k jeho chmurné družině zašlých citů. Teď pro mě není cesty zpět.
"Ano hádáš správně… Ty mě bavíš, milá slečno.. dobře, jdeme do toho, ukážu ti tvoje místo."
Usmívá se. Luskne prsty a náhle stojí vedle mě. Má modré oči malého kloučka, ale takového, co zmlátí svou malou sestřičku.
"Následuj mě."
Jdu za ním. Na okamžik se mě dotkne ten stříbrný paprsek a rozzáří se. Říkám si: Která budu já? Ledová královna? Co to může znamenat? Zataví se u masivních železných dveří. Paprsek vychází z malé škvíry mezi podlahou a nimi. Cítím z nich velký chlad. Každá buňka mého těla po něm touží. Chce s ním splynout a přijmout ho za své. Šašek švihne rukou a dveře se otevírají samy. Postaví se zdvořile na kraj.
"Račte."
Prvním, co vnímám, je ledová podlaha. Kruhová místnost. Z ledu podlahy se na mě dívají černé uzavřené duše. Nehýbou se, jen bezmocně těkají očima. Uprostřed je trůn vyřezaný též z ledu. Žilky s černou tekutinou v něm pulzují. Kdosi na něm sedí. Bývala to snad žena, ale její tělo téměř pozbylo podoby. Je průhledné a pomalu se ztrácí. Je prorostlá pavučinou, která jako by rostla z vrchu. Na strop, jestli tam nějaký je, není vidět. Spředené sítě se ztrácejí ve tmě. Na stěnách se line příběh. Je to dávný příběh života a smrti. Obrazy se v rychlém sledu mění a mě zaplaví vlna poznání. Já nahrazuji místo smrti. Nemůžu se dočkat. Jako bych na to celý život čekala. Vidím jak se Ona naposledy pokusí pohnout prsty a mizí. Zachytím ještě její pohled plný poznání a hořkosti.
"Tak jsi připravená, vidím, že se nemůžeš dočkat, tak se můžeš posadit a budeme si hrát."
Téměř nevnímám, jeho slova jsou teď pro mě zbytečná. Lehce se dotknu opěradla. Cítím uspokojení a posadím se. Černá tekutina mi proudí do těla. Jen okrajově vnímám šaškův úšklebek. Ponořím se zcela do nitek smrti. Vidím velkou pavučinu, jak obepíná celý svět. Řídím ji. Lehce tahám za provázky. Měním nevinnou náhodu na krutý osud.
Čekám tu na vás… Na všechny. Vaše smrt.
(zdroj: mfantasy.cz )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dia dia | Web | 11. června 2008 v 21:26 | Reagovat

tak se hrabu netem ( kecám s velkou nadějí hledám svou povídku) a narazím na tebe. Jsem ráda, že se ti má povídka líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama